Jaro? Ale kdeže! Já mám totiž kapsu plnou slunečního svitu!

Mám tu rozespsanej koncept článku "Zpívejte si se mnou Vol2" starej asi dva týdny. Chtěla jsem tam šoupnout Someone like you od Adele, 24 hours od Joss a řadu dalších o nešťastný nenaplněný lásce. Však ty songy znáte. Chlap byl trouba, nevěděl, co si s tou ženskou počít, tak si nepočínal radši nijak. Ona z toho byla nešťastná a tak zpívá a lidi při jejím sólíčku zamačkávají slzy. Je to dojemný a celý davy romantickejch duší v tom vidí svůj příběh a říkaj si: "Ona zpívá o nás!" Spousta těchhle nešťastně zamilovanejch slečen si v duchu představuje, jak právě tenhle nádhernej hudební kousek zapěje před početným publikem, bude krásně oblečená a okouzlující a když se střetne očima s NÍM (onen vyvolený muž samo sebou stojí přímo pod pódiem a obdivně a dojatě k ní vzhlíží), on vyskočí, zadívá se jí hluboko do očí, stiskne jí ruku a nedočkavě ji políbí. Publikum tleská, šílí, slzy štěstí tečou proudem a prostě je to hepáč jak blázen. A tak si ty slečny a možná i mladíci pouštěj podobný romantický songy stále dokola, v hlavě si přehrávaj tuhle dechberoucí přeslazenou scénku, doufaj, že se to nedějě jen v americkejch filmech, spotřebujou desítky i stovky papírovejch kapesničků a....a to je asi všechno. Je to na prd. Velká fantazie a přehnanej optimismus jsou v těchhle situacích nejbrutálněší zabijáci zdravýho rozumu. V týhle "životní fázi" tedy doporučuju spíš přepnout na vypatlávací songy, který jsou o ničem, postrádaj příběh a citový tematiky se ani lehce nedotýkají. Lepší se si pustit zhulenýho týpka, co zpívá cosi o nějaký kytce a s touhle hudbou v uších vyrazit na procházku a nebo ještě líp! Vyrazit na procházku někam, kde bude božský ticho a o hudební doprovod nyní již pouze lyrických a nikoliv epických životních momentů, se postarají leda tak ptáčkové v korunách opadávájících stromů. Tak já jdu, ahoj! :-* PS: zpívejte si se mnou Vol2 v dohledný době nebude...protože básně skládám a publikuji hlavně v období smutku, nejistoty a nevyrovnanosti...obvykle sice tvrdím, že období vonící nadějí je jaro...ale jestli on to nebude spíš podzim? stromy shodí starý listí, nějakou dobu budou takový polovičatý a smutný, ale i tohle má přece svůj účel...chápete, co tím chci říct? Ne? nevadí! pěkný den :-P

Rychlovka

Nalejme si čistýho vína
Je to všechno tvoje vina
Tohle bych prej měla říct
Tak radši neříkám nic

Kouzlo okamžiku
Je mocnější
Než síla zvyku
Ta mě konejší

Píšu, když jsem smutná
Tak dnešní večer chutná

Hořkosladce a slaně...
Jako slzy...
Díky Bohu za ně!
Tak čau brzy

Jde na mě léto

Otevři mi dveře, co vedou do léta

Slibuju, že budu něžnej poeta

Nastav mi zrcadlo, co odráží nebe

Slibuju, že v něm uvidím Tebe

Nalej mi víno, co voní jak Tvá kůže

Slibuju, že už mi nic nepomůže

To chci slyšet s čokoládou na jazyku

vychutnat si kouzlo toho okamžiku

Dívat se do očí, co neuměj lhát

Nechci jenom dávat, ale taky brát

Nesměj se

Už nejsem naivní

Čtu knížku

Je spousta pravdy v ní

A ani se o to nesnaží

Stačí pár desítek kilo závaží*

A budu zase s tebou, ale sama

Tak to bylo, je a bude s náma

Právě čtu knížku od Roberta Henleina. Jmenuje se "Dveře do léta", je to sci-fi (*pro cestování časem je nutný vyvažovat hmotnost přesouvanýho objektu). Ale takový to hodně "lidský", jestli chápete, co tím myslím. Kromě robotů a cestování časem zachycuje i zklamání, lásku, přátelství atakdál. A když jsem si na chvilku potřebovala z postele, kde hltám písmenka, odskočit ke kompu, napadla mě tahle veršovánka. Taky je to trochu sci-fi a taky je to trochu o pocitech. Kdyby se mě náhodou někdo ptal, jak mi je...tak asi nějak takhle...ptám se sama sebe, jestli se naděje a totální apatie můžou vzájemně doplňovat? a přijde mi, že zase trochu magořim, ale docela mile...asi přestanu říkat "jde na mě jaro" a začnu spíš používat "jde na mě léto"...Je ve mně bouřka a sluníčko a mlha a rosa a vánek a horko...

Trochu retro...retrospektiva...

Slož mi zase origami
Na lavičce pod hvězdami
Já umím jenom čapku z papíru
A trochu slevit ze svejch manýrů
Kvůli Tobě...

Z výletu noční tramvají
Se ale duše nenají
Tělo ještě víc hladoví
Jdu o dům dál!
Kam? Kdo to ví?

Vlastně zase o kus zpátky
I velký holky věří na pohádky
O princi s čistejma očima
Špatně to končí, krásně začíná
Kvůli Tobě...

Poznáš se?
Chceš to vidět?
Jseš prase?
Budeš se stydět?

Mlč! Vžyť jsem zas smutná!
Mluv! Ať víš, jak chutnám...

Ty...A Ty taky...Možná trochu...


Poznámka autorky: Ať si zkušený meziřádkový čtenář najde, co je třeba...A když si myslíte, že víte, o čem píšu, tak skoro vždycky víte jen půlku...A nezkušený maziřádkový čtenář? Ať se učí! Bude se mu to hodit...A nebo taky ne...

Kachna na sportovišti!

Sakra, já jsem vážně nějaká plodná! Co za tím je? Nevím, nevím...teda já vím, ale ani moji dva věrní čtenáři (haha stoupá to, stoupá) nemusí vědět všechno...Když já bych toho některým chtěla tolik říct, ale když dojde na lámání chleba, tak mlčím...Někde je chyba a až ji odstraním, budu konečně happy se vším všudy, teda doufám...
Měla jsem v plánu napsat jakýsi fejeton o sportu, ale dneska mě napadaj spíš úvahy o sexu...jenže tenhle blog čas od času čte i můj tatínek, tak Vás o to asi budu muset okrást, milí zlatí...To přežijete! Ale vážně...původní plán byl stvořit něco jako "na co myslím, když skáču" nebo "o čem mluvím, když mluvím o cyklistice", ale moje jediná myšlenka při skákání (kromě počítání a docházejícího dechu) by se dala shrnout do následující věty: "Díky Bohu za sportovní podprsenky!" a na kole jsem toho letos zatím moc neujela, tak si to nechám na později...
Ale moje cesta ke sportu je docela zajímavá. Resp ten proces zbavování se odporu ke sportu :-D kdo se mnou někdy v minulosti zažil tělocvik, ví, že nejsem sice úplný dřevo, ale ani žádnej nadanej atlet...Zařadila bych se mezi takovej horší průměr, teda v době německého gymnaziálního tělocviku, který tam oproti nám berou dost vážně...Dneska už bych si troufla vrhnout se mezi čistej průměr...Ale nezkoušejte mi házet míč, někdo by mohl přijít k úrazu...v nejlepším případě pouze já, v horším i nějaká nevinná oběť :-D Zajímavou roli v mé změně vztahu ke sportu hrály i cheerleaders...Díky týhle aktivitě jsem zjistila, že pravidelným tvrdým tréninkem se člověk dokáže celkem dostat do formy a i když jsem zdaleka nebyla žádná užasná tanečnice a akrobatka, tak jsem se tam naučila nestydět se tančit před lidma (ohromej pokrok od šlapání zelí na piškotékách) a taky něco o týmovým duchu...i když pravda, žádnou srdcovou členkou týmu jsem nebyla, ale aspoň už vím, co to obnáší a že to není zrovna špatnej pocit..."vííí áááár d fankííís d fankííís d grejtest tííím in táááun, jééés!" Tak nějak takhle jsme asi s dámičkama halekaly, ale to už je dávno, hodně dávno...pak jsem se aktivně dlouho ničemu nevěnovala...V prváku i ve druháku pro mě permanentka Univerzitního sportovního klubu byly peníze vyhozený do kanálu...Zlom nastal až ve třeťáku...Asi proto, že jsme bydlely s holkama na bytě, odkud to bylo blízko do školy i do fitka...A už to frčelo! Alpinning (nojooo, žadný lezení po majestátních horách, pouze šlapkání na pásu), zumba, aerobic...Pořád něco...Bylo prima slyšet, jak každej říkal "Jéééé, ty jsi nějak zhubla a tobě to sluší! ty cvičíš, viď?" Prvně v životě jsem chápala ty slečny, co se mořej v posilce jen kvůli postavě a ty týpky, co funěj jak dýchavičná lokomotiva, když zvedaj asi tak tíhu jedný Kačenky v každý ruce...I když blbost, posilku jako takovou nechápu doteď, je to takovej moc "účelovej" pohyb...nejvíc sexy svaly, jsou svaly z práce (tuhle hlášku jsem si osvojila, když jsem byla v dlouhodobém vztahu s mladíkem, jehož hrudník byl ptačí, lýtka jako moje a ramínka jako mého bratra...aaaaahahaha...) a je to kec! taky ráda omrknu namakanýho borce! pokud zvládne dát ruce k tělu, projít dveřma a nezobe žádný svinstva, tak je to samo sebou lepší než halda sádla nebo kostí :-D
Že zas ztrácím smysl a nit? ale to neva, já dneska večer zas jen měla potřebu psát a chtěla jsem to tentokrát pojmout trochu vesele, abych nepůsobila jako zádumčivá emařka pořád...Ještě bych mohla napsat o tom, jak jsem zkusila "jít běhat" a "bruslit", ale na ztrapňování bylo během dneška už dost prostoru :-D Ale jako bacha! Já umím lyžovat :-P nějak to přeháním se smajlama!
Závěry dneska žádný asi nevyplynou...zkouším se zas trochu hýbat, skáču přes švihadlo a dělám cviky na doporučení osobní trenérky, ale nejvíc se těším na to kolečko, na kolo a taky možná na koníčky letos...sport a pohyb je prostě fajn a abych ukojila sovu touhu mluvit o sexu, nejspíš to ukončím větou: "nejlepší sport je sex!"
Tak mucky muck, breberky! Hejbejte se, ať jste krásný a ve formě a každá nemoc je na vás krátká! jen bacha na nohy a ruce a jiné údy, občas se jim něco stane a to je na prd, jakožto novorozeně se zlomeninou nohy vím, o čem je řeč, haha :-D
Sakrááá, jak se to chystám ukončit, tak mě napadají další sportovní záležitosti, který bych sem mohla vměstnat...třeba vztahová typologie, podle oblíbeného sportu daného muže, pasivní sportování u telky nebo úspěchy mého bratra...ale asi bych měla jít fakt už spát, plácám, plácám a nic z toho...tak dobrou noc! nevím, jak vy, ale já si nechám zdát o naolejovaných špinavých zpocených atletech (vynechám skokany do výšky, moc vyčouhlý a hubený :-D)

Prostopášná rajda? kéž by!

Ano, opět musí zaznít obligátní "nevím, kde začít"...I když tentokrát možná trochu kecám, protože to vím úplně přesně...Vzpomněla jsem si, jak jsem několikrát zmínila, že na blog píšu, když jsem smutná a literární produktivita u mě znamená neštěstí a neklid v duši...A došlo mi, že je to celkem bullshit...Nepíšu proto, že jsem nešťastná, ale proto, že mě to baví...a spíš mám v některých chvílích tak přeplněnou hlavu, že mi zkrátka pomáhá vidět ty myšlenky napsaný a tím si to trochu srovnat, utřídít, vysvětlit...Nabízí se otázka, proč to sdílím? proč si to nenechám pro sebe, když jsou to moje osobní záležitosti? odpověď je snadná...to, co tu píšu, je jen zlomek z toho, nad čím ve skutečnosti uvažuju a je to většinou poměrně pečlivě vybranej zlomek, u kterýho doufám, že by mohl pomoct i nejednomu čtenáři pochopit různý věci nebo aspoň mě a nebo mě naopak nepochopit, to občas dělám schválně, jsem mrška zlobivá :-D A tohle bylo velice dlouhé souvětí, wau...
Mám za sebou pár moc příjemných dní, opravdu...seznámila jsem se s více či méně zajímavými i sympatickými lidmi, případně blíž poznala ty už známý...a řeknu vám, moji drazí...velice zajímavá a poučná zkušenost...ostatně jako vžy, když se někde kumuluje mladá studující inteligence, hihi...Zažila jsem pocity radosti, zklamání, zadostiučinění, překvapení, osvícení, pochopení... smála jsem se, plakala, pila, tancovala, no prostě jsem zas žila po několika týdnech totální nudy a společenský frustrace...
Sakryš, nějak jsem ztratila nit, protože jsem si od toho psaní na chvíli odskočila k jiným záležitostem...ale pokusím se vrátit k původním myšlenkám, který jsem tu chtěla nastínit...první je, že už nikdy o nikom neřeknu, že je to nesmělej trouba, jouda, stydlín, ňouma nebo fouňa atd. protože já jsem královna těchhle všech...víc asi nemá cenu to rozvádět, jen se tímto veřejně omlouvám všem, o kterých jesm nějak tak mluvila, i když ti, kterých se to týká, o tom stejně doteď nevěděli a možná se v tom někdo uvidí a bude se na mě zlobiti...ale jak říkám, já jsem ňouma korunovanej a nesaháte mi ani po kolínka! takže myšlenku č1 máme z krku, co dál?
Teď se budu opakovat, protože podobnou úvahu už jsem na blogu jednou rozváděla, ale okolnosti mi ji zas přivály do kebule...tentokrát ji pojmu ale trochu jinak, spíš mravokárně a poučně, než smutně a ufňukaně...my mladý jsme totiž šíleně tvrdohlavý...chcem zdolávat překážky, výzvy, barikády...všichni známe slavnou větu "dvakrát do stejný řeky nevstoupíš" a stejně se po hlavě vrháme do divokejch peřejí, ve kterých jsme se už nejednou málem utopili a pak nás museli křísit...skáčem tam, protože máme dojem, že jsme na dně zahlídli ten krásnej zlatej prsten, kterej jsme tam předtím ztratili, ale to se jen na slunci zatřpytila zátka od piva, kterou tam někdo hodil, tak pak sedíme na břehu, čumíme na ní a dostanem z toho na to pivko chuť a jdem se radši opít...ne, tak jasně, ža každej to prožívá trochu jinak a nemůžu to takhle generalizovat, ale podstata je asi těm chytřejším z vás jasná, co? Nejsem jiná...cesty, který si vybírám, nebývaj snadný...jsou na nich tyhle řeky i vysoký hory...stavět mosty je pěkná dřina a lezte si na skalnatý vrcholky v podpatkách a sukýnce...teď trochu míchám pátý přes devátý, ale v podstatě je to přesně takhle...život nám klade ty překážky a některý musíme zdolávat znova a znova jen proto, abychom se naučili, že se dají obejít!!! samozřejmě, že ten pocit triumfu, když tu řeku přeplavete nebo vyšplháte na ten vrcholek je někdy fakt úžasnej a dechberoucí...ale co když je na druhým břehu nudná nehostinná pustina nebo se shora díváte do údolí a vidíte jen, prach a špínu a pár ohlodanejch zvířecích kostí? (haha, jak přehnané) a máte to všechno jak na dlani a říkáte si, že to za to vůbec nestálo...chce to asi myslet víc dopředu nebo to asi ne, to je moje slabina, myslím dopředu až moc...ale možná to chce víc myslet hlavou a ne srdcem, případně jinejma orgánama...možná tu kecám zbytečně, možná jsem ta hloupá, co na tohle všechno musí přijít fakt už jen já a všichni jsou děsně rozumní a dospělí a já zas jen plkám a plkám a nikam to nevede...zkrátka bych si přála být víc racionálně založená, makám na tom a někdy se to daří...ale paradoxně v těch nejmíň vhodnejch situacích, kdyby pořádnej emoční průjem byl na místě...doufám, že vám stále neunikla souvislost...ale i kdyby jo, je to vlastně fuk...stejně jsem šťastná jako dlouho ne...neuspokojená, ale spokojená, jak kdosi o mně trefně poznamenal :-D teda více méně...ale spíš více, než méně a to je fajn...a vím, že ten článek je zas moc dlouhej a že to možná nikdo nebude číst a už vůbec ne komentovat...páč máte na práci jiný věci...studium, job, drahý polovičky, domácí mazlíčky, svý tělo, svý děti atd....ale stejně díky, za to, že jste! fakt! nekecám!

"Namaluj mi sluníčko" a historie, co se pořád opakuje

"Namaluj mi černý slunce do dlaně"

Zamrkala očima jak od laně.

"Namaluj mi zlatej měsíc někam na tělo

Tvojí lásky se mi zase zachtělo."

Nevěřte očím zastřenejm touhou

Nevěřte jim na minutu pouhou

Tyhle oči vždycky lžou

Nikdy vám pravdu neřeknou

...

To už tady kdysi bylo

Všechno se mi v jedno smylo

Tak radši ahoj a zase příště

Snad bude hodná, však víš...

Nepustí se, je příležitostný klíště

Toho se jen tak nezbavíš...

Komentář autorky nakonec..."nehledejte lva a raka tam, kde nejsou"