Asociace

Hmmm..Mám takový pocit, že mi někdo blízký lže nebo při nejmenším neříká celou pravdu...proč to dělá? Chce mě uchránit před zklamáním? Ale kdeže...To já přece nepotřebuju! Jak s oblibou říkávám "jsem už velká holka"...Dost rozumná na to, abych pochopila, že nejsem sředobodem vesmíru, středobodem zájmu těch, u kterých bych to ráda... středobodem ničeho, kromě svýho vlastního života...Během dnešního večera se mi prohnalo hlavou tisíce myšlenek a úvah na více či méně důležitá témata. Koukala jsem na měsíc, kterej dneska vypadal úplně úchvatně jako pomerančovej cucavej bonbón a ptala jsem se jestli na něj třeba taky koukáš...nebo aspoň vidíš jeho odraz v něčích očích, byla by škoda se o něj připravit...a napadlo mě, jestli ho třeba vůbec vidíš, možná je tam zataženo...nebo máš třeba zavřený oči a spíš a nebo jen posloucháš, jak šumí jez, jak jezděj auta, jak si tví opilí kamarádi zpívají a nebo si vychutnáváš sladký slova, co ti ta sličná slečna s kopretinou ve vlasech šeptá do ucha...V noci na dnešek se mi zdál podivnej sen...zachránila jsme nejlepšího přítele ze spáru nestvůry, která ho málem zabila...Peripetie kolem nemá cenu popisovat...Ale proč se mi zdají takový věci? proč pořád někoho zachraňuju, ale nikdo v těch snech nezachraňuje mě? Já se chci nechat zachránit, potřebuju to! A když ne zachránit, tak by mi aspoň někdo mohl galantně pomoct nést ten těžkej batoh, je v něm cihla s vyrytým monogramem, album plný fotek...ty na začátku jsou barevný, ty uprostřed rozmazaný a ty na konci černobílý, taky je v něm můj deník, hrozně tlustej, ale nechci ho jen tak zahodit...holínky, sandále, domácí bačkůrky i lodičky na jehlách, protože musím bejt připravená na každou situaci a taky pořádnej hambáč, protože na ten mám právě teď chuť...Koukám na telefon, ale na displeji mě nic novýho nečeká...sedím tu jen ve spodním prádle a už nekolik minut se přemlouvám: "Káťo, mazej spát!!!" ale nejdu, netuším proč, ale nejdu...to, co tu píšu v podstatě nemá žádnej smysl, jde vyloženě o asociace, ale příjde mi to zajímavý po sobě číst, tak tu ještě chvilku zůstanu...Kdybych mohla vrátit čas, udělala bych něco jinak? Jo...víc bych se uvolnila...o pár hodin potom bych se víc smála, o pár dní potom bych víc plakala...a nehledala bych pomoc tam, odkud sice přijde...ale zároveň se mi může stát osudnou...točím se pořád dokola, okolo toho středu, kterej si nechci připustit...našla jsem si na stole zvláštní malinkou modrou kuličku...kde se tu vzala? Někam mi upadla, nevadí, najdu ji ráno a možná taky ne...Stelu si a nevím, jestli si mám vzít modrej nebo žlutej polštářek...oba chutnaj hořkosladce...ale vezmu si žlutej, je na něm ovečka a ladí mi do pokojíku...ptala jsem se kamarádky, jestli by se vydala na místo, o kterým by věděla, že z něj možná není návratu...řekla, že ne...ale asi to udělám...nebojte se, to celý je metafora...neodejdu nikam do pekel nebo co já vím...ale peklo bude, až se dovíš, kde jsem vlastně byla...a možná taky ne...bude ti to fuk a tobě taky a tobě ne, ale neuděláš s tím nic, protože to byla moje volba a nebo radši zůstanu doma u krbu a budu žehlit velký trička...jdu spát...dobrou s kobrou...a taky s kapybarou a pštrosem a lumíkem...