Blog chátrá, jak tak koukám...články řídnou, jejich vypovídací hodnota pro veřejnost se snižuje a s ní i četnost komentářů. Je to škoda, ale na druhou stranu je to možná dobře, protože čím šťastnější a klidnější se cítím, tím míň píšu...V pátek jsem byla na autorským čtení jistýho básníka, bylo to skvělý, jedním kouskem se mu podařilo mě skoro rozplakat, ale nikdo si toho snad nevšimnul a kdyby, tak co? Ale pro tenhle text, co tu teď vyťukávám je podstatnej především fakt, že mi ten pan básník připomněl, že jsme přece kolegové...mojí doménou vždycky byly básničky, ale když jsem si po sobě pročítala tenhle blog, zjistila jsem, že jich tu moc není...Takže jsem sáhla jak se říká "do šuplíku", jednu náhodnou vytáhla a řekla jsem si, že ji uveřejním, jenže se mi nějak nezdála, takže jsem ji trochu upravila, vyšperkovala a tady je...Podotýkám, že ta atmosféra, kterou líčí, už není zrovna nejaktuálnější...A taky je to poněkud teatrální, afektovaný a přehnaný...tím myslím především oslovení "lásko", který se tam vyskytuje...Lepší by tam bylo jméno, ale nechci nikoho rozesmát nebo uvést do rozpaků nebo naštvat? Kdo ví...Možná dokonce potěšit...ale prostě to lásko zní alespoň tak nějak procítěně, však mě znáte, dělěj, jakoby nic...už jsem se zas zakecala...s kým? sama se sebou, to se mi stává často, protože jsem si nejlepší posluchačkou...
Stáli jsme spolu na mostě
plavali pod ním vodní ptáci
Stáli jsme spolu na louce
a dívali se, jak se slunce ztrácí
Stáli jsme spolu u popelnic,
z pod mraků na nás zíral měsíc
a pár vloček mi spadlo do vlasů
Na týdny oslepla jsem pro krásu
Stála jsem sama před Tvým domem
a šeptala si "Lásko, sbohem"
Stála jsem sama na parketu
v duchu si hrála na poetu
Říkávals, že mě vážou rýmy
To jsou jen nepravdivý šprýmy!
Svázals mě Ty a nikdo jiný!
Tak mi netvrď tyhle voloviny!
neděle 26. září 2010
čtvrtek 9. září 2010
Prázdniny 2010 aneb "Jak jsem potkala zrzky"
Za srpen tu mám pěknou řádku rozepsaných článků, ale neuveřejnila jsem ani jeden. V hlavě se mi zrodila spousta nápadů a zajímavých myšlenek, ale bohužel nepřišla ta správná nálada na to, abych byla schopná dotáhnout je do zdárného konce. Jenže z prázdnin už nám zbývá jen kousek a proto jsem se rozhodla, že tu tvůrčí krizi prostě překonám, že jí to zkrátka nandám svini jedný, nakopů jí prdel tak, že si pod ní ještě měsíc bude dávat polštářek, však víte ;-)
Kdyby se mě někdo zeptal na nejsilnější zážitek těchhle prázdnin, asi bych chvíli váhala co odpovědět, protože se přihodilo hned několik věcí, na který nikdy nezapomenu a který pro mě jsou důležitý, ale každýmu je jasný, že ne všechny tu můžu uveřejnit...Určitě bych zmínila vyjížďku na koni. Dá se říct, že jsem na tom nádhernym zvířeti seděla poprvé v životě a že jsem koně vlastně nikdy neměla nějak zvlášť v oblibě, ale asi se neříká nadarmo, že nejhezčí pohled na svět je právě z koňskýho hřbetu. Možná nebyl nejhezčí, ale rozhodně dost hezkej na to, abych si ho chtěla co nejdřív zopakovat, ale nepřeje mi počasí :-( Moc příjemně jsem si s Lumpem popovídala, byl skvělej posluchač. A taky se nesmím zapomenout pochlubit tím, že jsem napoprvý a úplně sama vyskočila do sedla :-) Takže tolik ke koníčkům.
Nebudu chodit kolem horký kaše a rovnou přejdu k tomu, co mi přijde asi jako nejzvláštnější příhody léta. Jsou to dvě setkání. Jsou to setkání se dvěma ženami, která se odehrála asi jen dva nebo tři dny od sebe. Tyhle dvě ženy měly společné snad jen zrzavé vlasy a lásku k akordeonu, ale tím si nejsem u jedné úplně jistá, můžu jen hádat z toho, co ní vím od jiných. A je tahací harmonika a akordeon to samý? Snad jo...Ale o to nejde...Obě ta setkání byla náhodná. Tu první ženu jsem znala z vyprávění a tak nějak jsem ji vždycky chtěla potkat a zároveň radši nechtěla potkát a do toho jsem si ještě byla jistá, že ji nikdy neuvidím a najednou tam stála a já koukala jako blbeček. Bylo to nečekaný a divný a vlastně dost vtipný, možná i trochu směšný...Ale ve výsledku příjemný a poučný. Zajímalo by mě, co si o mně myslí...Ale to se asi nikdy nedozvím, protože pravděpodobnost, že se ještě někdy potkáme je menší než prťavá. Ale ta hodinka nebo jak dlouhou dobu jsem v její společnosti strávila, mi toho dala hodně, odpověděla jsem si díky ní na otázky, který se mi už dlouho honily hlavou..Možná moje závěry nejsou zcela správný a co si budem povídat ani její nebyly v některých ohledech a v tu krátkou chvíli mi připadala jako ten typ člověka, kterýmu nestačí náznaky. Takže možná nějakou dobu setrvávala v domnění, že něco je jinak, než to ve skutečnosti je...(omg, asi se zamotávám) Ale určitě se jí dostálo řádného vysvětlení od jiných. Jo, zamotávám se...a to úplně nejdůležitější si nechám pro sebe, ale už kvůli tý skutečnosti , že ji teď znám, to řadím mezi důležitý události.
To druhé setkání bylo úplně jiné. Druhou rudovlásku jsem potkala ve vlaku cestou z místa, kde jsem potkala tu první. Zaujala mě už na nádraží, protože kdo by si nevšiml křehký víly, která táhne krosnu a na briše obří tašku s tajmeným obsahem, který ale člověk, co chodil do hudebky, zvládne domyslet?.?...Jely jsme stejným vlakem, ve stejným kupé. Já si četla knížku, ona si povídala se sympatickým dědečkem o hře na harmoniku. Pak už jsem jen dělala, že si čtu a poslouchala je a nakonec už jsem to ani nedělala a poslouchala je úplně bez skrupulí. Obě jsme přestupovaly na stejném nádraží. Čekaly jsme každá zvlášť, najednou si ke mně myslím, že se slovy "jedeš taky do Prahy?" přisedla a dál už neříkala nic, nemotorně jsme se pokusila o konverzaci...Ehm, znáte mě :-D No a pak už teda přijel náš vlak a úplně suverénně šla za mnou, asi jsem vypadala zkušeně, co se týhle trasy týče (a taky jsem zkušená byla :-D) Sakryš, stává se tu z toho pěkně nudnej popis situace. Nechci tu slovo od slova dávat dohromady, o čem jsme si povídaly. To hlavní je, že jsme si prostě povídaly a že to bylo fajn a že jsme si rozuměly a že taky tak freakovsky koukala do blba jako já a měla krásný zrzavý vlasy a v nich kytku a jemnovala se Anička a ráda četla a přátelství stavěla nade vše a že ráda psala dopisy a že studovala jazyky a měla ráda děti a hudbu...No bejt chlap, zamiluju se na první pohled...Ale jsem ženská, která je z většiny hetero, takže jsem prostě jen poznala úžasnou a milou slečnu a teď mě mrzí, že jsem si na ní nevzala kontakt, protože mně na první pohled resp, první poslech bývá sympatickej málokdo, vlastně skoro nikdo...Přecejen mám 88procentní index zla a jen 12procentní přívětivost a důvěřivost :-D Ale Anička si ode mš vzala odkaz na tenhle blog a já teď tím víc lituju, že jsem sem dala novej článek až teď. třeba se v ní pletu, může to bejt hnusná mrcha, co pomlouvá každýho, kdo se na ní křivě podívá a třeba ve skutečnosti neumí do pěti počítat. Ale to nezjistím, pokud ji už nikdy neuvidím. Jde mi o tohle...Ukázala mi, že někoho, s kým si budu rozumět, kdo mi bude připadat milej a zajímavej, můžu potkat kdekoliv...Třeba právě ve vlaku (od toho ostatně zvnikla teorie o lásce z vlaku, že jo? ty víš kdo?:-P)! V papírnictví nebo na pohotovosti a to je pro mě moc a moc příjemný zjištění :-) Vlastně mi tím obnovila jistej druh naděje, kterej jsem pomalu ale jistě, začínala ztrácet. Psala bych ještě dál, ale tlačí mě čas...Ale uzavřu to takhle...Aničko, jestli si tohle přečteš a udělá Ti to třeba radost, ozvi se na katahrebikova@email.cz Možná je to hloupý, ale prostě bych si s tebou aspoň ráda mailovala nebo někdy zašla v Praze na kafe. V žádným případě tě nechci nějak obtěžovat, ale jsi moje víla naděje z vlaku, tak mi ještě jednou ukaž, že zázraky se dějou :-)
Kdyby se mě někdo zeptal na nejsilnější zážitek těchhle prázdnin, asi bych chvíli váhala co odpovědět, protože se přihodilo hned několik věcí, na který nikdy nezapomenu a který pro mě jsou důležitý, ale každýmu je jasný, že ne všechny tu můžu uveřejnit...Určitě bych zmínila vyjížďku na koni. Dá se říct, že jsem na tom nádhernym zvířeti seděla poprvé v životě a že jsem koně vlastně nikdy neměla nějak zvlášť v oblibě, ale asi se neříká nadarmo, že nejhezčí pohled na svět je právě z koňskýho hřbetu. Možná nebyl nejhezčí, ale rozhodně dost hezkej na to, abych si ho chtěla co nejdřív zopakovat, ale nepřeje mi počasí :-( Moc příjemně jsem si s Lumpem popovídala, byl skvělej posluchač. A taky se nesmím zapomenout pochlubit tím, že jsem napoprvý a úplně sama vyskočila do sedla :-) Takže tolik ke koníčkům.
Nebudu chodit kolem horký kaše a rovnou přejdu k tomu, co mi přijde asi jako nejzvláštnější příhody léta. Jsou to dvě setkání. Jsou to setkání se dvěma ženami, která se odehrála asi jen dva nebo tři dny od sebe. Tyhle dvě ženy měly společné snad jen zrzavé vlasy a lásku k akordeonu, ale tím si nejsem u jedné úplně jistá, můžu jen hádat z toho, co ní vím od jiných. A je tahací harmonika a akordeon to samý? Snad jo...Ale o to nejde...Obě ta setkání byla náhodná. Tu první ženu jsem znala z vyprávění a tak nějak jsem ji vždycky chtěla potkat a zároveň radši nechtěla potkát a do toho jsem si ještě byla jistá, že ji nikdy neuvidím a najednou tam stála a já koukala jako blbeček. Bylo to nečekaný a divný a vlastně dost vtipný, možná i trochu směšný...Ale ve výsledku příjemný a poučný. Zajímalo by mě, co si o mně myslí...Ale to se asi nikdy nedozvím, protože pravděpodobnost, že se ještě někdy potkáme je menší než prťavá. Ale ta hodinka nebo jak dlouhou dobu jsem v její společnosti strávila, mi toho dala hodně, odpověděla jsem si díky ní na otázky, který se mi už dlouho honily hlavou..Možná moje závěry nejsou zcela správný a co si budem povídat ani její nebyly v některých ohledech a v tu krátkou chvíli mi připadala jako ten typ člověka, kterýmu nestačí náznaky. Takže možná nějakou dobu setrvávala v domnění, že něco je jinak, než to ve skutečnosti je...(omg, asi se zamotávám) Ale určitě se jí dostálo řádného vysvětlení od jiných. Jo, zamotávám se...a to úplně nejdůležitější si nechám pro sebe, ale už kvůli tý skutečnosti , že ji teď znám, to řadím mezi důležitý události.
To druhé setkání bylo úplně jiné. Druhou rudovlásku jsem potkala ve vlaku cestou z místa, kde jsem potkala tu první. Zaujala mě už na nádraží, protože kdo by si nevšiml křehký víly, která táhne krosnu a na briše obří tašku s tajmeným obsahem, který ale člověk, co chodil do hudebky, zvládne domyslet?.?...Jely jsme stejným vlakem, ve stejným kupé. Já si četla knížku, ona si povídala se sympatickým dědečkem o hře na harmoniku. Pak už jsem jen dělala, že si čtu a poslouchala je a nakonec už jsem to ani nedělala a poslouchala je úplně bez skrupulí. Obě jsme přestupovaly na stejném nádraží. Čekaly jsme každá zvlášť, najednou si ke mně myslím, že se slovy "jedeš taky do Prahy?" přisedla a dál už neříkala nic, nemotorně jsme se pokusila o konverzaci...Ehm, znáte mě :-D No a pak už teda přijel náš vlak a úplně suverénně šla za mnou, asi jsem vypadala zkušeně, co se týhle trasy týče (a taky jsem zkušená byla :-D) Sakryš, stává se tu z toho pěkně nudnej popis situace. Nechci tu slovo od slova dávat dohromady, o čem jsme si povídaly. To hlavní je, že jsme si prostě povídaly a že to bylo fajn a že jsme si rozuměly a že taky tak freakovsky koukala do blba jako já a měla krásný zrzavý vlasy a v nich kytku a jemnovala se Anička a ráda četla a přátelství stavěla nade vše a že ráda psala dopisy a že studovala jazyky a měla ráda děti a hudbu...No bejt chlap, zamiluju se na první pohled...Ale jsem ženská, která je z většiny hetero, takže jsem prostě jen poznala úžasnou a milou slečnu a teď mě mrzí, že jsem si na ní nevzala kontakt, protože mně na první pohled resp, první poslech bývá sympatickej málokdo, vlastně skoro nikdo...Přecejen mám 88procentní index zla a jen 12procentní přívětivost a důvěřivost :-D Ale Anička si ode mš vzala odkaz na tenhle blog a já teď tím víc lituju, že jsem sem dala novej článek až teď. třeba se v ní pletu, může to bejt hnusná mrcha, co pomlouvá každýho, kdo se na ní křivě podívá a třeba ve skutečnosti neumí do pěti počítat. Ale to nezjistím, pokud ji už nikdy neuvidím. Jde mi o tohle...Ukázala mi, že někoho, s kým si budu rozumět, kdo mi bude připadat milej a zajímavej, můžu potkat kdekoliv...Třeba právě ve vlaku (od toho ostatně zvnikla teorie o lásce z vlaku, že jo? ty víš kdo?:-P)! V papírnictví nebo na pohotovosti a to je pro mě moc a moc příjemný zjištění :-) Vlastně mi tím obnovila jistej druh naděje, kterej jsem pomalu ale jistě, začínala ztrácet. Psala bych ještě dál, ale tlačí mě čas...Ale uzavřu to takhle...Aničko, jestli si tohle přečteš a udělá Ti to třeba radost, ozvi se na katahrebikova@email.cz Možná je to hloupý, ale prostě bych si s tebou aspoň ráda mailovala nebo někdy zašla v Praze na kafe. V žádným případě tě nechci nějak obtěžovat, ale jsi moje víla naděje z vlaku, tak mi ještě jednou ukaž, že zázraky se dějou :-)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)