Slož mi zase origami
Na lavičce pod hvězdami
Já umím jenom čapku z papíru
A trochu slevit ze svejch manýrů
Kvůli Tobě...
Z výletu noční tramvají
Se ale duše nenají
Tělo ještě víc hladoví
Jdu o dům dál!
Kam? Kdo to ví?
Vlastně zase o kus zpátky
I velký holky věří na pohádky
O princi s čistejma očima
Špatně to končí, krásně začíná
Kvůli Tobě...
Poznáš se?
Chceš to vidět?
Jseš prase?
Budeš se stydět?
Mlč! Vžyť jsem zas smutná!
Mluv! Ať víš, jak chutnám...
Ty...A Ty taky...Možná trochu...
Poznámka autorky: Ať si zkušený meziřádkový čtenář najde, co je třeba...A když si myslíte, že víte, o čem píšu, tak skoro vždycky víte jen půlku...A nezkušený maziřádkový čtenář? Ať se učí! Bude se mu to hodit...A nebo taky ne...
sobota 21. května 2011
čtvrtek 5. května 2011
Kachna na sportovišti!
Sakra, já jsem vážně nějaká plodná! Co za tím je? Nevím, nevím...teda já vím, ale ani moji dva věrní čtenáři (haha stoupá to, stoupá) nemusí vědět všechno...Když já bych toho některým chtěla tolik říct, ale když dojde na lámání chleba, tak mlčím...Někde je chyba a až ji odstraním, budu konečně happy se vším všudy, teda doufám...
Měla jsem v plánu napsat jakýsi fejeton o sportu, ale dneska mě napadaj spíš úvahy o sexu...jenže tenhle blog čas od času čte i můj tatínek, tak Vás o to asi budu muset okrást, milí zlatí...To přežijete! Ale vážně...původní plán byl stvořit něco jako "na co myslím, když skáču" nebo "o čem mluvím, když mluvím o cyklistice", ale moje jediná myšlenka při skákání (kromě počítání a docházejícího dechu) by se dala shrnout do následující věty: "Díky Bohu za sportovní podprsenky!" a na kole jsem toho letos zatím moc neujela, tak si to nechám na později...
Ale moje cesta ke sportu je docela zajímavá. Resp ten proces zbavování se odporu ke sportu :-D kdo se mnou někdy v minulosti zažil tělocvik, ví, že nejsem sice úplný dřevo, ale ani žádnej nadanej atlet...Zařadila bych se mezi takovej horší průměr, teda v době německého gymnaziálního tělocviku, který tam oproti nám berou dost vážně...Dneska už bych si troufla vrhnout se mezi čistej průměr...Ale nezkoušejte mi házet míč, někdo by mohl přijít k úrazu...v nejlepším případě pouze já, v horším i nějaká nevinná oběť :-D Zajímavou roli v mé změně vztahu ke sportu hrály i cheerleaders...Díky týhle aktivitě jsem zjistila, že pravidelným tvrdým tréninkem se člověk dokáže celkem dostat do formy a i když jsem zdaleka nebyla žádná užasná tanečnice a akrobatka, tak jsem se tam naučila nestydět se tančit před lidma (ohromej pokrok od šlapání zelí na piškotékách) a taky něco o týmovým duchu...i když pravda, žádnou srdcovou členkou týmu jsem nebyla, ale aspoň už vím, co to obnáší a že to není zrovna špatnej pocit..."vííí áááár d fankííís d fankííís d grejtest tííím in táááun, jééés!" Tak nějak takhle jsme asi s dámičkama halekaly, ale to už je dávno, hodně dávno...pak jsem se aktivně dlouho ničemu nevěnovala...V prváku i ve druháku pro mě permanentka Univerzitního sportovního klubu byly peníze vyhozený do kanálu...Zlom nastal až ve třeťáku...Asi proto, že jsme bydlely s holkama na bytě, odkud to bylo blízko do školy i do fitka...A už to frčelo! Alpinning (nojooo, žadný lezení po majestátních horách, pouze šlapkání na pásu), zumba, aerobic...Pořád něco...Bylo prima slyšet, jak každej říkal "Jéééé, ty jsi nějak zhubla a tobě to sluší! ty cvičíš, viď?" Prvně v životě jsem chápala ty slečny, co se mořej v posilce jen kvůli postavě a ty týpky, co funěj jak dýchavičná lokomotiva, když zvedaj asi tak tíhu jedný Kačenky v každý ruce...I když blbost, posilku jako takovou nechápu doteď, je to takovej moc "účelovej" pohyb...nejvíc sexy svaly, jsou svaly z práce (tuhle hlášku jsem si osvojila, když jsem byla v dlouhodobém vztahu s mladíkem, jehož hrudník byl ptačí, lýtka jako moje a ramínka jako mého bratra...aaaaahahaha...) a je to kec! taky ráda omrknu namakanýho borce! pokud zvládne dát ruce k tělu, projít dveřma a nezobe žádný svinstva, tak je to samo sebou lepší než halda sádla nebo kostí :-D
Že zas ztrácím smysl a nit? ale to neva, já dneska večer zas jen měla potřebu psát a chtěla jsem to tentokrát pojmout trochu vesele, abych nepůsobila jako zádumčivá emařka pořád...Ještě bych mohla napsat o tom, jak jsem zkusila "jít běhat" a "bruslit", ale na ztrapňování bylo během dneška už dost prostoru :-D Ale jako bacha! Já umím lyžovat :-P nějak to přeháním se smajlama!
Závěry dneska žádný asi nevyplynou...zkouším se zas trochu hýbat, skáču přes švihadlo a dělám cviky na doporučení osobní trenérky, ale nejvíc se těším na to kolečko, na kolo a taky možná na koníčky letos...sport a pohyb je prostě fajn a abych ukojila sovu touhu mluvit o sexu, nejspíš to ukončím větou: "nejlepší sport je sex!"
Tak mucky muck, breberky! Hejbejte se, ať jste krásný a ve formě a každá nemoc je na vás krátká! jen bacha na nohy a ruce a jiné údy, občas se jim něco stane a to je na prd, jakožto novorozeně se zlomeninou nohy vím, o čem je řeč, haha :-D
Sakrááá, jak se to chystám ukončit, tak mě napadají další sportovní záležitosti, který bych sem mohla vměstnat...třeba vztahová typologie, podle oblíbeného sportu daného muže, pasivní sportování u telky nebo úspěchy mého bratra...ale asi bych měla jít fakt už spát, plácám, plácám a nic z toho...tak dobrou noc! nevím, jak vy, ale já si nechám zdát o naolejovaných špinavých zpocených atletech (vynechám skokany do výšky, moc vyčouhlý a hubený :-D)
Měla jsem v plánu napsat jakýsi fejeton o sportu, ale dneska mě napadaj spíš úvahy o sexu...jenže tenhle blog čas od času čte i můj tatínek, tak Vás o to asi budu muset okrást, milí zlatí...To přežijete! Ale vážně...původní plán byl stvořit něco jako "na co myslím, když skáču" nebo "o čem mluvím, když mluvím o cyklistice", ale moje jediná myšlenka při skákání (kromě počítání a docházejícího dechu) by se dala shrnout do následující věty: "Díky Bohu za sportovní podprsenky!" a na kole jsem toho letos zatím moc neujela, tak si to nechám na později...
Ale moje cesta ke sportu je docela zajímavá. Resp ten proces zbavování se odporu ke sportu :-D kdo se mnou někdy v minulosti zažil tělocvik, ví, že nejsem sice úplný dřevo, ale ani žádnej nadanej atlet...Zařadila bych se mezi takovej horší průměr, teda v době německého gymnaziálního tělocviku, který tam oproti nám berou dost vážně...Dneska už bych si troufla vrhnout se mezi čistej průměr...Ale nezkoušejte mi házet míč, někdo by mohl přijít k úrazu...v nejlepším případě pouze já, v horším i nějaká nevinná oběť :-D Zajímavou roli v mé změně vztahu ke sportu hrály i cheerleaders...Díky týhle aktivitě jsem zjistila, že pravidelným tvrdým tréninkem se člověk dokáže celkem dostat do formy a i když jsem zdaleka nebyla žádná užasná tanečnice a akrobatka, tak jsem se tam naučila nestydět se tančit před lidma (ohromej pokrok od šlapání zelí na piškotékách) a taky něco o týmovým duchu...i když pravda, žádnou srdcovou členkou týmu jsem nebyla, ale aspoň už vím, co to obnáší a že to není zrovna špatnej pocit..."vííí áááár d fankííís d fankííís d grejtest tííím in táááun, jééés!" Tak nějak takhle jsme asi s dámičkama halekaly, ale to už je dávno, hodně dávno...pak jsem se aktivně dlouho ničemu nevěnovala...V prváku i ve druháku pro mě permanentka Univerzitního sportovního klubu byly peníze vyhozený do kanálu...Zlom nastal až ve třeťáku...Asi proto, že jsme bydlely s holkama na bytě, odkud to bylo blízko do školy i do fitka...A už to frčelo! Alpinning (nojooo, žadný lezení po majestátních horách, pouze šlapkání na pásu), zumba, aerobic...Pořád něco...Bylo prima slyšet, jak každej říkal "Jéééé, ty jsi nějak zhubla a tobě to sluší! ty cvičíš, viď?" Prvně v životě jsem chápala ty slečny, co se mořej v posilce jen kvůli postavě a ty týpky, co funěj jak dýchavičná lokomotiva, když zvedaj asi tak tíhu jedný Kačenky v každý ruce...I když blbost, posilku jako takovou nechápu doteď, je to takovej moc "účelovej" pohyb...nejvíc sexy svaly, jsou svaly z práce (tuhle hlášku jsem si osvojila, když jsem byla v dlouhodobém vztahu s mladíkem, jehož hrudník byl ptačí, lýtka jako moje a ramínka jako mého bratra...aaaaahahaha...) a je to kec! taky ráda omrknu namakanýho borce! pokud zvládne dát ruce k tělu, projít dveřma a nezobe žádný svinstva, tak je to samo sebou lepší než halda sádla nebo kostí :-D
Že zas ztrácím smysl a nit? ale to neva, já dneska večer zas jen měla potřebu psát a chtěla jsem to tentokrát pojmout trochu vesele, abych nepůsobila jako zádumčivá emařka pořád...Ještě bych mohla napsat o tom, jak jsem zkusila "jít běhat" a "bruslit", ale na ztrapňování bylo během dneška už dost prostoru :-D Ale jako bacha! Já umím lyžovat :-P nějak to přeháním se smajlama!
Závěry dneska žádný asi nevyplynou...zkouším se zas trochu hýbat, skáču přes švihadlo a dělám cviky na doporučení osobní trenérky, ale nejvíc se těším na to kolečko, na kolo a taky možná na koníčky letos...sport a pohyb je prostě fajn a abych ukojila sovu touhu mluvit o sexu, nejspíš to ukončím větou: "nejlepší sport je sex!"
Tak mucky muck, breberky! Hejbejte se, ať jste krásný a ve formě a každá nemoc je na vás krátká! jen bacha na nohy a ruce a jiné údy, občas se jim něco stane a to je na prd, jakožto novorozeně se zlomeninou nohy vím, o čem je řeč, haha :-D
Sakrááá, jak se to chystám ukončit, tak mě napadají další sportovní záležitosti, který bych sem mohla vměstnat...třeba vztahová typologie, podle oblíbeného sportu daného muže, pasivní sportování u telky nebo úspěchy mého bratra...ale asi bych měla jít fakt už spát, plácám, plácám a nic z toho...tak dobrou noc! nevím, jak vy, ale já si nechám zdát o naolejovaných špinavých zpocených atletech (vynechám skokany do výšky, moc vyčouhlý a hubený :-D)
neděle 1. května 2011
Prostopášná rajda? kéž by!
Ano, opět musí zaznít obligátní "nevím, kde začít"...I když tentokrát možná trochu kecám, protože to vím úplně přesně...Vzpomněla jsem si, jak jsem několikrát zmínila, že na blog píšu, když jsem smutná a literární produktivita u mě znamená neštěstí a neklid v duši...A došlo mi, že je to celkem bullshit...Nepíšu proto, že jsem nešťastná, ale proto, že mě to baví...a spíš mám v některých chvílích tak přeplněnou hlavu, že mi zkrátka pomáhá vidět ty myšlenky napsaný a tím si to trochu srovnat, utřídít, vysvětlit...Nabízí se otázka, proč to sdílím? proč si to nenechám pro sebe, když jsou to moje osobní záležitosti? odpověď je snadná...to, co tu píšu, je jen zlomek z toho, nad čím ve skutečnosti uvažuju a je to většinou poměrně pečlivě vybranej zlomek, u kterýho doufám, že by mohl pomoct i nejednomu čtenáři pochopit různý věci nebo aspoň mě a nebo mě naopak nepochopit, to občas dělám schválně, jsem mrška zlobivá :-D A tohle bylo velice dlouhé souvětí, wau...
Mám za sebou pár moc příjemných dní, opravdu...seznámila jsem se s více či méně zajímavými i sympatickými lidmi, případně blíž poznala ty už známý...a řeknu vám, moji drazí...velice zajímavá a poučná zkušenost...ostatně jako vžy, když se někde kumuluje mladá studující inteligence, hihi...Zažila jsem pocity radosti, zklamání, zadostiučinění, překvapení, osvícení, pochopení... smála jsem se, plakala, pila, tancovala, no prostě jsem zas žila po několika týdnech totální nudy a společenský frustrace...
Sakryš, nějak jsem ztratila nit, protože jsem si od toho psaní na chvíli odskočila k jiným záležitostem...ale pokusím se vrátit k původním myšlenkám, který jsem tu chtěla nastínit...první je, že už nikdy o nikom neřeknu, že je to nesmělej trouba, jouda, stydlín, ňouma nebo fouňa atd. protože já jsem královna těchhle všech...víc asi nemá cenu to rozvádět, jen se tímto veřejně omlouvám všem, o kterých jesm nějak tak mluvila, i když ti, kterých se to týká, o tom stejně doteď nevěděli a možná se v tom někdo uvidí a bude se na mě zlobiti...ale jak říkám, já jsem ňouma korunovanej a nesaháte mi ani po kolínka! takže myšlenku č1 máme z krku, co dál?
Teď se budu opakovat, protože podobnou úvahu už jsem na blogu jednou rozváděla, ale okolnosti mi ji zas přivály do kebule...tentokrát ji pojmu ale trochu jinak, spíš mravokárně a poučně, než smutně a ufňukaně...my mladý jsme totiž šíleně tvrdohlavý...chcem zdolávat překážky, výzvy, barikády...všichni známe slavnou větu "dvakrát do stejný řeky nevstoupíš" a stejně se po hlavě vrháme do divokejch peřejí, ve kterých jsme se už nejednou málem utopili a pak nás museli křísit...skáčem tam, protože máme dojem, že jsme na dně zahlídli ten krásnej zlatej prsten, kterej jsme tam předtím ztratili, ale to se jen na slunci zatřpytila zátka od piva, kterou tam někdo hodil, tak pak sedíme na břehu, čumíme na ní a dostanem z toho na to pivko chuť a jdem se radši opít...ne, tak jasně, ža každej to prožívá trochu jinak a nemůžu to takhle generalizovat, ale podstata je asi těm chytřejším z vás jasná, co? Nejsem jiná...cesty, který si vybírám, nebývaj snadný...jsou na nich tyhle řeky i vysoký hory...stavět mosty je pěkná dřina a lezte si na skalnatý vrcholky v podpatkách a sukýnce...teď trochu míchám pátý přes devátý, ale v podstatě je to přesně takhle...život nám klade ty překážky a některý musíme zdolávat znova a znova jen proto, abychom se naučili, že se dají obejít!!! samozřejmě, že ten pocit triumfu, když tu řeku přeplavete nebo vyšplháte na ten vrcholek je někdy fakt úžasnej a dechberoucí...ale co když je na druhým břehu nudná nehostinná pustina nebo se shora díváte do údolí a vidíte jen, prach a špínu a pár ohlodanejch zvířecích kostí? (haha, jak přehnané) a máte to všechno jak na dlani a říkáte si, že to za to vůbec nestálo...chce to asi myslet víc dopředu nebo to asi ne, to je moje slabina, myslím dopředu až moc...ale možná to chce víc myslet hlavou a ne srdcem, případně jinejma orgánama...možná tu kecám zbytečně, možná jsem ta hloupá, co na tohle všechno musí přijít fakt už jen já a všichni jsou děsně rozumní a dospělí a já zas jen plkám a plkám a nikam to nevede...zkrátka bych si přála být víc racionálně založená, makám na tom a někdy se to daří...ale paradoxně v těch nejmíň vhodnejch situacích, kdyby pořádnej emoční průjem byl na místě...doufám, že vám stále neunikla souvislost...ale i kdyby jo, je to vlastně fuk...stejně jsem šťastná jako dlouho ne...neuspokojená, ale spokojená, jak kdosi o mně trefně poznamenal :-D teda více méně...ale spíš více, než méně a to je fajn...a vím, že ten článek je zas moc dlouhej a že to možná nikdo nebude číst a už vůbec ne komentovat...páč máte na práci jiný věci...studium, job, drahý polovičky, domácí mazlíčky, svý tělo, svý děti atd....ale stejně díky, za to, že jste! fakt! nekecám!
Mám za sebou pár moc příjemných dní, opravdu...seznámila jsem se s více či méně zajímavými i sympatickými lidmi, případně blíž poznala ty už známý...a řeknu vám, moji drazí...velice zajímavá a poučná zkušenost...ostatně jako vžy, když se někde kumuluje mladá studující inteligence, hihi...Zažila jsem pocity radosti, zklamání, zadostiučinění, překvapení, osvícení, pochopení... smála jsem se, plakala, pila, tancovala, no prostě jsem zas žila po několika týdnech totální nudy a společenský frustrace...
Sakryš, nějak jsem ztratila nit, protože jsem si od toho psaní na chvíli odskočila k jiným záležitostem...ale pokusím se vrátit k původním myšlenkám, který jsem tu chtěla nastínit...první je, že už nikdy o nikom neřeknu, že je to nesmělej trouba, jouda, stydlín, ňouma nebo fouňa atd. protože já jsem královna těchhle všech...víc asi nemá cenu to rozvádět, jen se tímto veřejně omlouvám všem, o kterých jesm nějak tak mluvila, i když ti, kterých se to týká, o tom stejně doteď nevěděli a možná se v tom někdo uvidí a bude se na mě zlobiti...ale jak říkám, já jsem ňouma korunovanej a nesaháte mi ani po kolínka! takže myšlenku č1 máme z krku, co dál?
Teď se budu opakovat, protože podobnou úvahu už jsem na blogu jednou rozváděla, ale okolnosti mi ji zas přivály do kebule...tentokrát ji pojmu ale trochu jinak, spíš mravokárně a poučně, než smutně a ufňukaně...my mladý jsme totiž šíleně tvrdohlavý...chcem zdolávat překážky, výzvy, barikády...všichni známe slavnou větu "dvakrát do stejný řeky nevstoupíš" a stejně se po hlavě vrháme do divokejch peřejí, ve kterých jsme se už nejednou málem utopili a pak nás museli křísit...skáčem tam, protože máme dojem, že jsme na dně zahlídli ten krásnej zlatej prsten, kterej jsme tam předtím ztratili, ale to se jen na slunci zatřpytila zátka od piva, kterou tam někdo hodil, tak pak sedíme na břehu, čumíme na ní a dostanem z toho na to pivko chuť a jdem se radši opít...ne, tak jasně, ža každej to prožívá trochu jinak a nemůžu to takhle generalizovat, ale podstata je asi těm chytřejším z vás jasná, co? Nejsem jiná...cesty, který si vybírám, nebývaj snadný...jsou na nich tyhle řeky i vysoký hory...stavět mosty je pěkná dřina a lezte si na skalnatý vrcholky v podpatkách a sukýnce...teď trochu míchám pátý přes devátý, ale v podstatě je to přesně takhle...život nám klade ty překážky a některý musíme zdolávat znova a znova jen proto, abychom se naučili, že se dají obejít!!! samozřejmě, že ten pocit triumfu, když tu řeku přeplavete nebo vyšplháte na ten vrcholek je někdy fakt úžasnej a dechberoucí...ale co když je na druhým břehu nudná nehostinná pustina nebo se shora díváte do údolí a vidíte jen, prach a špínu a pár ohlodanejch zvířecích kostí? (haha, jak přehnané) a máte to všechno jak na dlani a říkáte si, že to za to vůbec nestálo...chce to asi myslet víc dopředu nebo to asi ne, to je moje slabina, myslím dopředu až moc...ale možná to chce víc myslet hlavou a ne srdcem, případně jinejma orgánama...možná tu kecám zbytečně, možná jsem ta hloupá, co na tohle všechno musí přijít fakt už jen já a všichni jsou děsně rozumní a dospělí a já zas jen plkám a plkám a nikam to nevede...zkrátka bych si přála být víc racionálně založená, makám na tom a někdy se to daří...ale paradoxně v těch nejmíň vhodnejch situacích, kdyby pořádnej emoční průjem byl na místě...doufám, že vám stále neunikla souvislost...ale i kdyby jo, je to vlastně fuk...stejně jsem šťastná jako dlouho ne...neuspokojená, ale spokojená, jak kdosi o mně trefně poznamenal :-D teda více méně...ale spíš více, než méně a to je fajn...a vím, že ten článek je zas moc dlouhej a že to možná nikdo nebude číst a už vůbec ne komentovat...páč máte na práci jiný věci...studium, job, drahý polovičky, domácí mazlíčky, svý tělo, svý děti atd....ale stejně díky, za to, že jste! fakt! nekecám!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)