Prostopášná rajda? kéž by!

Ano, opět musí zaznít obligátní "nevím, kde začít"...I když tentokrát možná trochu kecám, protože to vím úplně přesně...Vzpomněla jsem si, jak jsem několikrát zmínila, že na blog píšu, když jsem smutná a literární produktivita u mě znamená neštěstí a neklid v duši...A došlo mi, že je to celkem bullshit...Nepíšu proto, že jsem nešťastná, ale proto, že mě to baví...a spíš mám v některých chvílích tak přeplněnou hlavu, že mi zkrátka pomáhá vidět ty myšlenky napsaný a tím si to trochu srovnat, utřídít, vysvětlit...Nabízí se otázka, proč to sdílím? proč si to nenechám pro sebe, když jsou to moje osobní záležitosti? odpověď je snadná...to, co tu píšu, je jen zlomek z toho, nad čím ve skutečnosti uvažuju a je to většinou poměrně pečlivě vybranej zlomek, u kterýho doufám, že by mohl pomoct i nejednomu čtenáři pochopit různý věci nebo aspoň mě a nebo mě naopak nepochopit, to občas dělám schválně, jsem mrška zlobivá :-D A tohle bylo velice dlouhé souvětí, wau...
Mám za sebou pár moc příjemných dní, opravdu...seznámila jsem se s více či méně zajímavými i sympatickými lidmi, případně blíž poznala ty už známý...a řeknu vám, moji drazí...velice zajímavá a poučná zkušenost...ostatně jako vžy, když se někde kumuluje mladá studující inteligence, hihi...Zažila jsem pocity radosti, zklamání, zadostiučinění, překvapení, osvícení, pochopení... smála jsem se, plakala, pila, tancovala, no prostě jsem zas žila po několika týdnech totální nudy a společenský frustrace...
Sakryš, nějak jsem ztratila nit, protože jsem si od toho psaní na chvíli odskočila k jiným záležitostem...ale pokusím se vrátit k původním myšlenkám, který jsem tu chtěla nastínit...první je, že už nikdy o nikom neřeknu, že je to nesmělej trouba, jouda, stydlín, ňouma nebo fouňa atd. protože já jsem královna těchhle všech...víc asi nemá cenu to rozvádět, jen se tímto veřejně omlouvám všem, o kterých jesm nějak tak mluvila, i když ti, kterých se to týká, o tom stejně doteď nevěděli a možná se v tom někdo uvidí a bude se na mě zlobiti...ale jak říkám, já jsem ňouma korunovanej a nesaháte mi ani po kolínka! takže myšlenku č1 máme z krku, co dál?
Teď se budu opakovat, protože podobnou úvahu už jsem na blogu jednou rozváděla, ale okolnosti mi ji zas přivály do kebule...tentokrát ji pojmu ale trochu jinak, spíš mravokárně a poučně, než smutně a ufňukaně...my mladý jsme totiž šíleně tvrdohlavý...chcem zdolávat překážky, výzvy, barikády...všichni známe slavnou větu "dvakrát do stejný řeky nevstoupíš" a stejně se po hlavě vrháme do divokejch peřejí, ve kterých jsme se už nejednou málem utopili a pak nás museli křísit...skáčem tam, protože máme dojem, že jsme na dně zahlídli ten krásnej zlatej prsten, kterej jsme tam předtím ztratili, ale to se jen na slunci zatřpytila zátka od piva, kterou tam někdo hodil, tak pak sedíme na břehu, čumíme na ní a dostanem z toho na to pivko chuť a jdem se radši opít...ne, tak jasně, ža každej to prožívá trochu jinak a nemůžu to takhle generalizovat, ale podstata je asi těm chytřejším z vás jasná, co? Nejsem jiná...cesty, který si vybírám, nebývaj snadný...jsou na nich tyhle řeky i vysoký hory...stavět mosty je pěkná dřina a lezte si na skalnatý vrcholky v podpatkách a sukýnce...teď trochu míchám pátý přes devátý, ale v podstatě je to přesně takhle...život nám klade ty překážky a některý musíme zdolávat znova a znova jen proto, abychom se naučili, že se dají obejít!!! samozřejmě, že ten pocit triumfu, když tu řeku přeplavete nebo vyšplháte na ten vrcholek je někdy fakt úžasnej a dechberoucí...ale co když je na druhým břehu nudná nehostinná pustina nebo se shora díváte do údolí a vidíte jen, prach a špínu a pár ohlodanejch zvířecích kostí? (haha, jak přehnané) a máte to všechno jak na dlani a říkáte si, že to za to vůbec nestálo...chce to asi myslet víc dopředu nebo to asi ne, to je moje slabina, myslím dopředu až moc...ale možná to chce víc myslet hlavou a ne srdcem, případně jinejma orgánama...možná tu kecám zbytečně, možná jsem ta hloupá, co na tohle všechno musí přijít fakt už jen já a všichni jsou děsně rozumní a dospělí a já zas jen plkám a plkám a nikam to nevede...zkrátka bych si přála být víc racionálně založená, makám na tom a někdy se to daří...ale paradoxně v těch nejmíň vhodnejch situacích, kdyby pořádnej emoční průjem byl na místě...doufám, že vám stále neunikla souvislost...ale i kdyby jo, je to vlastně fuk...stejně jsem šťastná jako dlouho ne...neuspokojená, ale spokojená, jak kdosi o mně trefně poznamenal :-D teda více méně...ale spíš více, než méně a to je fajn...a vím, že ten článek je zas moc dlouhej a že to možná nikdo nebude číst a už vůbec ne komentovat...páč máte na práci jiný věci...studium, job, drahý polovičky, domácí mazlíčky, svý tělo, svý děti atd....ale stejně díky, za to, že jste! fakt! nekecám!