Jde na mě léto

Otevři mi dveře, co vedou do léta

Slibuju, že budu něžnej poeta

Nastav mi zrcadlo, co odráží nebe

Slibuju, že v něm uvidím Tebe

Nalej mi víno, co voní jak Tvá kůže

Slibuju, že už mi nic nepomůže

To chci slyšet s čokoládou na jazyku

vychutnat si kouzlo toho okamžiku

Dívat se do očí, co neuměj lhát

Nechci jenom dávat, ale taky brát

Nesměj se

Už nejsem naivní

Čtu knížku

Je spousta pravdy v ní

A ani se o to nesnaží

Stačí pár desítek kilo závaží*

A budu zase s tebou, ale sama

Tak to bylo, je a bude s náma

Právě čtu knížku od Roberta Henleina. Jmenuje se "Dveře do léta", je to sci-fi (*pro cestování časem je nutný vyvažovat hmotnost přesouvanýho objektu). Ale takový to hodně "lidský", jestli chápete, co tím myslím. Kromě robotů a cestování časem zachycuje i zklamání, lásku, přátelství atakdál. A když jsem si na chvilku potřebovala z postele, kde hltám písmenka, odskočit ke kompu, napadla mě tahle veršovánka. Taky je to trochu sci-fi a taky je to trochu o pocitech. Kdyby se mě náhodou někdo ptal, jak mi je...tak asi nějak takhle...ptám se sama sebe, jestli se naděje a totální apatie můžou vzájemně doplňovat? a přijde mi, že zase trochu magořim, ale docela mile...asi přestanu říkat "jde na mě jaro" a začnu spíš používat "jde na mě léto"...Je ve mně bouřka a sluníčko a mlha a rosa a vánek a horko...