Klepání na Pekelnou bránu

Až umřu, vydám se jako soudný člověk, který si je vědom všech svých chyb a prohřešků, vstříc peklu. Až dorazím do cíle, zastaví mě zřízenec: "Slečno! Co tu sakra děláte! Vás ja pustit dál nesmím!"...To mě zarazí: "Ale já tam přece patřím!"...On odpoví: "A to jste jako vzala kde? Víte, jakej bych měl průšvih, kdybych Vám otevřel tyhle dveře? Koukejte se otočit a pěkně si po támhletěch třyptivejch schodech vyhopkejte nahoru a zaklepejte na Nebeskou bránu, už na Vás čekají.."...Ztvrdnou mi rysy jako vždycky, když jsem nervózní: "Vy mi nerozumíte, já tam musím! Většina mých přátel už tam je nebo sem brzy dojdou. Co si bez nich na věčnosti počnu a co si počnou oni beze mě?"..."Na to jste ale měla myslet dřív, než jste se stala tak dobrým člověkem!"...Pak se ke mně nakloní a spiklenecky mi pošeptá: "Když řeknu že Ryan, Brad, James, Jason...Co se Vám vybaví?"..."Moji idolové z mladých let?"..."ANO! A každý z nich byl milující otec, odpouštějící přítel, starostlivý ctnostný člověk...A všichni tam nahoře chodí jen v bederních rouškách z obláčku..." A já mu slušně poděkuji, rozloučím se a vydám se nahoru...Protože si uvědomím, že posmrtnou odměnou nám bezelstným hodným blbečkům totiž nebude nekonečný sex s andělskými krasavci, hojnost všeho, co jsme si kdy odříkali...Ale hlavně fakt, že tady už můžem na vždycky myslet jen a jen na sebe....