Ohlednutí za akademickým rokem 2009/10 :-D

Já vím, že ten nadpis zní jak titulek článku na hlavní stránce naší školy, ale perfektně se hodí k tomu, o čem bych chtěla psát. Druhák na vejšce pro mě byl totiž hodně důležitej a přínosnej. V hlavě mu říkám rok "dávání druhých šancí". Zní to vznešeně, co? jde ale o to, že dřív jsem fakt hodně dávala na první dojem...Pokud moje zážitky s nějakým člověkěm nebyly hned ze začátku zrovna nejlepší, tak jsem se tý osobě radši vyhýbala a měla jsem ji ve svým pomyslným seznamu v kolonce "je mi volnej" nebo dokoce "nesympatickej"...Jenže to není zrovna nejlepší, však nás o tom učila i paní Hiršová na psychologii...Ten předmět ani kantorku zrovna dvakrát nemusím, ale je to pravda...zkrátka jsem na ten první dojem kladla až moc velkej důraz. Ale co osud nechtěl nebo spíš chtěl...Zavál mě do situací, kdy jsem přesně s těma "nesympatickejma" nebo "volnejma" tak nějak nedobrovolně dobrovolně začala trávit víc času...A prostě jsem chtě nechtě musela změnit názor...
Dřív jsem byla člověka schopna odsoudit za to, že se rád a hodně napil něčeho ostřejšího, ubalil si zelenou zlobivou trubičku nebo měl prostě trochu zvláštní názory...pravda...ani teď se mi nelíbí, když se musím bavit s blekotajícím ožralou nebo vyhulenou tlamou, ale dost jsem posunula hranice toho posuzování a odsuzování a jsem za to ráda. Taky už vím, že to, že na vás někdo "divně kouká" nemusí znamenat nic špatnýho...Protože toho člověka zkrátka neznám a je dost dobře možný, že tohle je jeho úplně normální pohled a co si budeme povídat, já taky nemám zrovna nejmilejší kukuč na světě :-)
No co ještě dodat? Prostě jsem k sobě pustila blíž lidi, který jsem si z bezpečnostních důvodů držela dál od těla...V některých případech se to ukázalo jako dobrá volba a získala jsem tak nové když ne přátele, tak určitě skvělé kamarády...V některých případech se to ukázalo ne vyloženě jako chyba, člověk má litovat jen toho, co neudělal...Ale spíš jako zbytečnost, protože jsou i tací, kteří s "druhejma šancema" neumí zacházet nebo je možná ani nechtějí dostávat, ale to nevadí, každej jsme nějakej. Když si to tak po sobě čtu, tak zjišťuju, že zas pořád chodím kolem horký kaše a vlastně jsem se vůbec nedostala k jádru věci. Ale já myslím, že pokud si to přečte někdo z těch, o koho se vlastně jedná, měl by se v tom poznat a snad by ho to mohlo potěšit...A někdy docházelo k vyloženě vtipným situacím: "hele...víš, co jsem si o tobě vždycky myslela?"..."ne, nevim"..."!!??...--!!"..."cože, jako fakt? tak to je teda mazec, jak tě to napadlo?"...následuje salva smíchu...no nic, kdo nezažil, nepochopí...Ale někdy může být i krásný vědět, že jste se v někom spletli... A přesně to si teďka říkám...Častěji než kdy dřív mě napadají myšlenky typu: "nikdy bych neřekla, že zrovna s tím a tohle a taky tamtou budu budu chodit na kafe, pivo, oběd, parkovou vodnici" a ejhle ono to jde a dokonce moc dobře a aby toho nebylo málo, začalo to nedávno a do toho se přihrnou prázdniny a těžko překonatelný vzdálenosti a zas mi bude chybět víc lidí než minulej rok...Nutno ovšem podotknout, že už ty prázdniny potřebuju jako sůl...Chci si odpočinout nejen od školy, ale abych tak řekla i "sama od sebe"...
Jak říkavaly už naše babičky "co oči nevidí, to srdce nebolí", takže mi spousta olidiček bude sice chybět, ale do jistý míry mi odloučení od... no prostě odloučení, určitě udělá dobře...Kurník šopa, zas jsem se dostala úplně někam jinam, než jsem chtěla...takže to pro jistotu utnu...asi radši...Ale hlavní myšlenka je jasná, ne? :-) Tak mě ještě napadá, že ten nadpis ve výsledku ke článku vůbec nepasuje, ale snad se někdy dokopu k tomu skutečnýmu ohlédnutí za akademickým rokem 2009/10, mohlo by to být zajímavé...

Natěšená

Musí mu toho tolik říct!!!...Jak jí chyběl a že se na něj těšila. Že by si chtěla konečně obarvit vlasy na zrzavo a taky, že poprvé pila absinth, že jí nechutnal, takže se zakuckala a všichni se smáli. A jak se opila! No ještě, že ji neviděl! Ale stejně je hlavní, že už je tady...Tolik jí scházel...A kam půjdou? Moc ráda by zkusila tu novou indickou restauraci, ty jejich koření prý působí afrodiziakálně a noc se rychle blíží..A co zítra? V televizi říkali, že má být teplo, mohli by si zajet na výlet, protože tatínek jí půjčil auto. Třeba na nějaký hrad...Miluje staré hrady! Jsou tak tajemné, vždycky toužla spatřit ducha, ale ti se po hradbách přes den asi neprocházejí. Nebo radši nějaký úplně jiný program? Nevadí...Můžeme strávit celý den v posteli, lednička prázdnotou rozhodně nezeje a filmů má v kompu taky spoustu...Hlavně, že budou spolu, to je nejdůležitější...Nesmí zapomenout vyřídit pozdrav od maminky....Už aby tu byl...Nemůže se dočkat, až pohladí jeho hebké vlasy, tolik mu je závidí. Tak husté a lesklé. A co teprve až se po tolika dnech zas políbí, už při té představě jí rosolovatí kolena a jak voní! Hmmmmm...
"píp, píp" SMS: "ahoj, zítra nepřijedu, vlastně nikdy nepřijedu.je konec. promiň.Roman"


No je to vlastně o ničem a přece je to opět částečné pokračování úvahy o lásce...Je v tom kousek osobní zkušenosti, ale jen malililinkej, uvidí ho jen vyvolení. Což jsou vlastně oba dva, co čtou tenhle blog :-D možná by to chtělo doladit konec, resp by to chtělo napsat vůbec nějaký konec, ale nemám čas ani náladu. Takhle nějak to přece je...Nepářem se s lidma, který nás mají rádi, protože víme, že nás budou mít rádi dál, tak co? jak prosté, milý Watsone, jak prosté...Je mi nějak divně, zítra dvě zkoušky, znalosti ne sice nulové, ale kdo ví, jestli dostatečné, motivace minimální a nálada zas taková mrazivá...Chtělo by to odstranit to sklo, sundat ten závoj, ten polštář nasáklej slzama, co mě dusí...Ale stejně Vás miluju, přátelé...A opilá nejsem, aspoň ne alkoholem...ale žitím tady a teď...

Víš?

Jsi plevel na mý dokonalý zahradě, ale ten, co krásně voní. Jsi oltář plnej černejch svíček, mezi nima dva růžový sloni. Jsi kyselá okurka na lahodnym chlebíčku, ty víš, že je nemam ráda. Jsi slunce, kterýmu se nastavim a ono mi spálí záda. Jsi lokální mrak nad mojí hlavou a průzračný jezírko, kde pirani plavou. Jsi skvrna od vína na bílý košili, krásný graffity, co deště ještě nesmyly. Napínavá knížka bez poslední stránky, pouť odkud zmizely všechny pěkný stánky. Třešeň, co roste vysoko a já na ni nedosáhnu. Šperk, na kterej nemám a moc po něm prahnu. Jsi temnej zvuk, co mě v noci straší. Jsi výstřel, co mýho koně splaší a já spadnu...vidíš? chci tě a nemůžu tě mít. Slyšíš? nechci tě a nedokážu tě opustit..

Vím, že to není slibovaný pokračování článku o lásce...ale tak napůl možná jo...možná je to jeden z těch textů, co je není radno zveřejňovat, ale já chci, nepsala jsem to ani na papír, prostě mě to napadlo, když jsem otevřela tohle okno...možná je to znamení...těžko říct, ale dneska je mi smutno a mám aspoň pocit, že když už nic moc není podle mých představ, tak jsem aspoň dala dohromady pár pěknejch rýmů...rytmus nic moc, toho jsem si vědoma...ale tak nejsem žádnej profík, jen holka, co šílí ze statistiky a nejen z ní...

Svatba v máji, láska v háji :-D

...takhle se to nejspíš neříká. Ale to nevadí, prostě mě to napadlo. V tuhle chvíli mám na práci spoustu věcí, které už bych vážně neměla dýl odkládat nebo to špatně dopadne.Ale já zasedla ke svýmu roztomilýmu noťásku a datluju článek, na téma, které bylo, je a bude aktuální-láska. Když je teda ten květen, tak je na podobnou úvahu vhodná doba nebo ne?
Ale tak nějak přesně nevím, kde bych měla a chtěla začít, protože se mi na mysl hrne hromada nápadů, postřehů a vzpomínek...Nechci vypadat jako rádoby filosof nebo poeta a pokládat tu otázky typu: "Co je to láska?" To stejně nikdo neví a navíc není jen jeden druh lásky, to je každýmu snad jasný...Milujeme svoji rodinu (i když je to někdy vážně těžký), svoje přátele (tady už je to výrazně lehčí :-)), domácí mazlíčky, někdo miluje třeba svý auto atd atd...Ale já mám ted mysli tu LÁSKU, snad mi rozumíte i bez nějaký definice.
V poslední době mám pocit, že je okolo nás lásky čím dál míň...Asi to vyzní hloupě, ale opravdu mi to tak přijde. Znám jen několik málo párů, které jsou opravdu šťastné a kterým by se dalo závidět. Dřív jsem skálopevně věřila na tu "pravou lásku" na celý život...Věřím na ni stále, ne že ne...Ale chce to pořádnou dávku optimismu, když vidím, jak ty nejlepší slečny pláčou pro největší voly, jak lidi, co můžou tolik nabídnout jsou pořád sami, jak se dvojice, který ještě nedávno chodily v růžovým oparu, hádají a dělají si naschvály...A co teprve když se podívám na jinou věkovou skupinu, generaci svých rodičů...Jeden rozvod za druhým, domácí násilí, nedostatek porozumění a něhy, spory kvůli každý kravině...Zkrátka to, co vidím okolo sebe nějak neodpovídá tomu romantickýmu obrazu, kterej jsem v hlavě nosila několik let...
Jsem naivní, ale ne natolik, abych věřila, že ve svých dvaceti najdu někoho, kdo mě bude už navždycky milovat, není to samozřejmě nemožné, ale nazvala bych to "vysoce nepravděpodobné"...Ale zárověň si myslím, že většína lidí v tomhle věku lásku s velkým L ani nehledá. Chceme si užívat, užívat a užívat...Ale málokdo na to chce být sám, je přece hezký se o radost s někým dělit...Jenže spoustě lidem stačí prostě "někoho" mít, jsi hezkej?-jo, máš auto a peníze-jo, budeš mě obletovat a obdivovat-jo! Tak pojď ke mně, bejby...To bylo samozřejmě hodně nadnesený, ale snad každej pochopí, co tím chci říct...
Většina z nás se obklopuje lidmi, kteří jsou nám svým způsobem podobní, máme společné názory, zájmy...To je běžná věc a proto se teď zaměřím spíš na lidi, kteří se pohybují kolem mě. je jasný, že ani ti by mi možná nedali úplně za pravdu, ale na tom nezáleží. Budu sice psát v první osobě, protože na blogu je člověk tak trochu "jájínek"...Ale...No...Takže...:-)
Myslím si, že člověk jako druh je předurčen k životu v páru. Někteří z nás si to neradi připouští, ale je to tak. Jak s radostí vykrádám mistra Hemingwaye: "žádný člověk není ostrov sám pro sebe" Já mám například to štěstí, že žiju na souostroví, kde je několik ostrůvků blizoučko sebe a svítí nad námi slavný souhvězdí. Se sousedkama si vzájemně pomáháme, milujem jedna druhou, navštěvujeme se, pomáháme si, když přijde nějaká nečekaná katastrofa, budujem novou kulturu...Možná trochu přeháním, ale kdo mě zná, ten ví, že mluvím o "Hvězdném týmu"...Ale nejsou to jen ony, mám i jiné úžasné přátele(tady bych ráda zdůraznila, že odlišuju pojmy "přítel" a "kamarád", i když o všech běžně mluvím jako o kamarádech, protože "moje nejlepší přítelkyně" zní zkrátka podivně :-P) a děkuju jim za to, že jsou....Uf, nějak jsem se nechala zavalit sentimentem a odklonila jsem se od tématu... Píšu přece o tom typu lásky, který Vám přátelé dát nemůžou.
Teď tu popíšu ryze subjektivní pocity, myslím, že každej z nás zkrátka věci prožívá jinak, tak se nebouřete, že "tak to není". Ale s přáteli nemívám motýlky v briše, necítím násládlý těžký vůně, co mi zatěmňujou mysl, nebloudím ružovým oparem, pocit bezpečí mi sice dávájí...ale je úplně jinej...Jinej v tom, že jen pocit bezpečí, kterej se objeví, když jsem s někým koho ehm nebudu psát miluju, ale jo, budu...Přece píšu o lásce...takže koho miluju, je jedinečnej v tom, že jen tenhle pocit mě chrání před zklamáním z lásky...Ehm, snad mě chápete. Trochu ujetý, že jo? Ale tak nějak to prostě mám a chápu. I když to tu popisuju ryze hypoteticky, protože něco podobnýho jsem ve svým "dospěláckým" životě zatím nezažila.
Tím se dostáváme k té smutné části. Jak se to stane, že člověk prostě nemůže najít ten správnej dílek puzzle? Sakryš...koukám, že jsem se nějak moc rozespala a pořádná myšlenka zatím nikde...Stejně si nedělám nadějě, že by to někdo vůbec četl, tak se tady omluvím s tím, že se fakt musím jít učit a tenhle článek se snad velmi velmi brzy dočká pokračování...Protože tuhle úvahu prostě chci dovést ke zdárnému konci, je to taková citovka :-) tak zatíííím

3-2-1...start!!!

Tak dost! Konec vyhejbání! Jednou jsem si tenhle blog založila, tak sem taky budu psát...Už ho mám registrovanej nějakej ten pátek a pořád jsem sem nevložila ani řádku. Tenhle virtuální zápisník jsem vytvořila z náhlýho popudu před pár týdny asi v pět ráno, zrovna jsem zažila něco nepěkného, cítila jsem se smutná a osamělá a myslela jsem, že mi pomůže se z toho prostě vypsat, protože to na mě vždycky fungovalo a zárověň jsem myslela, že když to takhle zveřejním na netu, může se z toho poučit i někdo další...Ale kdykoliv jsem teda s nějakým článkem začala, nepodařilo se mi ho dokončit. Zdál se mi buď moc osobní, nebo moc hloupej...Teď vím, že jsem to zbytečně moc řešila...Vždyť je to jedno..
Takže se držte, začínám! Myslím, že na úvod by bylo vhodné se představit. Jmenuju se Káťa a je mi dvacet let (haha, jak z nějaký seznamky, mimochodem...kdyby se nějakej zájemce chytil, nebudu proti :-D) Kde bydlím asi v tuhle chvíli nehraje roli...Co by ale mohlo být zajímavý nebo aspoň podstatný pro představu o mně, jsou moje záliby...Nejsou vlastně nic extra...Jsem ohromnej knižní, hudební, divadelní a filmovej fanoušek, myslím, že pokud ten blog nebudu flákat, na zmíněná témata se určitě brzo dostane. Kdybych měla vyjmenovat všechny svý oblíbený knížky, tak bych asi zarostla do židle, než bych to sepsala...Ale mám ráda třeba Harryho Pottera, hlavně čtvrtý a poslední díl, taky celou ságu o Edwardovi a Belle a vůbec se za to nestydím, protože je to nejkrásnější příběh lásky, co byl v posledních letech napsán. Když jsme u těch slaďáků, doporučuju "Kde končí duha" od Cecelie Ahern, četla jsem to sice jen jednou a někoho by mohl odradit už ten šíleně kýčovitej obal, ale pro slečny, co rády romantiku je to povinná četba. Z autorů nedám dopustit na Kulhánka, ten mě dostal až v poslední době a jen tak se mě nepustí a taky na Irenu Douskovou, přes kterou se plynule dostáváme k mým oblíbeným divadelním hrám (vím, že knížek jsem mohla vyjmenovat víc, ale nechci nikoho nudit hned na začátku a jestli Vás to zajímá, nestyďte se ptát) Takže to divadlo...Hry "Hrdý Budžes" a "Oněgin byl rusák" bych mohla vidět klidně každý týden a stejně bych se pořád nadšeně smála. A ještě mám moc ráda "Sen noci Svatojánské" od Wildy Shakespearů :-) A taky miluju muzikály (Jesus Christ Superstar, Hair, Krysař a opět Sny noci Svatojánské), přes které se od divadla dostáváme k hudbě. Ráda si poslechnu In Extremo, Rammstein, Nightwish, Nicka Cavea...To je ta ponuřejší a "hlubší" část mých hudebních lásek. Ale mám ráda třeba i Spice Girls a myslím, že i taková Lady GaGa má něco do sebe :-D Z českých interpretů se mi líbí Landa, Kabáti a Jasná páka...Tak ještě tu zbývají ty filmy, těch je moc, moc, moc...takže je pro tentokrát vynechám, kdo mě zná ten ví a kdo mě nezná, tak se buď zeptá, nebo je mu to fuk :-) Bez mučení přiznávám, že nejsem žádnej nadšenej sportovec. Ale občas si s kamarádkou zajdu ráda zacvičit nebo zajezdit na kole a hlavně miluju procházky. A to jak v milé společnosti, tak jen sama se sebou...Zbožňuju tu zelenou barvu, který je teď na jaře všude plno...Takovou tu svěží, já sama jí říkám "barva naděje"...
Fujky, fujky...nějak jsem se o sobě rozepsala...tak doufám, že hned z kraje nezískáte dojem, že jsem nějakej egoista, co si nevidí dál než na špičku nosu...Ale už jsem párkrát slyšela, že tak na někoho působím, tak to sem radši píšu rovnou a vy pak může být už jen příjemně překvapeni :-) Zároveň se omlouvám za případné chyby nebo nesrozumitelný vyjadřování nebo výroky...Ale lepší už to nebude...Tak se mnou mějte trpělivost a snad se brzo dočkáte nových textíků...díky za podporu a přeju krásný večer!