Svatba v máji, láska v háji :-D

...takhle se to nejspíš neříká. Ale to nevadí, prostě mě to napadlo. V tuhle chvíli mám na práci spoustu věcí, které už bych vážně neměla dýl odkládat nebo to špatně dopadne.Ale já zasedla ke svýmu roztomilýmu noťásku a datluju článek, na téma, které bylo, je a bude aktuální-láska. Když je teda ten květen, tak je na podobnou úvahu vhodná doba nebo ne?
Ale tak nějak přesně nevím, kde bych měla a chtěla začít, protože se mi na mysl hrne hromada nápadů, postřehů a vzpomínek...Nechci vypadat jako rádoby filosof nebo poeta a pokládat tu otázky typu: "Co je to láska?" To stejně nikdo neví a navíc není jen jeden druh lásky, to je každýmu snad jasný...Milujeme svoji rodinu (i když je to někdy vážně těžký), svoje přátele (tady už je to výrazně lehčí :-)), domácí mazlíčky, někdo miluje třeba svý auto atd atd...Ale já mám ted mysli tu LÁSKU, snad mi rozumíte i bez nějaký definice.
V poslední době mám pocit, že je okolo nás lásky čím dál míň...Asi to vyzní hloupě, ale opravdu mi to tak přijde. Znám jen několik málo párů, které jsou opravdu šťastné a kterým by se dalo závidět. Dřív jsem skálopevně věřila na tu "pravou lásku" na celý život...Věřím na ni stále, ne že ne...Ale chce to pořádnou dávku optimismu, když vidím, jak ty nejlepší slečny pláčou pro největší voly, jak lidi, co můžou tolik nabídnout jsou pořád sami, jak se dvojice, který ještě nedávno chodily v růžovým oparu, hádají a dělají si naschvály...A co teprve když se podívám na jinou věkovou skupinu, generaci svých rodičů...Jeden rozvod za druhým, domácí násilí, nedostatek porozumění a něhy, spory kvůli každý kravině...Zkrátka to, co vidím okolo sebe nějak neodpovídá tomu romantickýmu obrazu, kterej jsem v hlavě nosila několik let...
Jsem naivní, ale ne natolik, abych věřila, že ve svých dvaceti najdu někoho, kdo mě bude už navždycky milovat, není to samozřejmě nemožné, ale nazvala bych to "vysoce nepravděpodobné"...Ale zárověň si myslím, že většína lidí v tomhle věku lásku s velkým L ani nehledá. Chceme si užívat, užívat a užívat...Ale málokdo na to chce být sám, je přece hezký se o radost s někým dělit...Jenže spoustě lidem stačí prostě "někoho" mít, jsi hezkej?-jo, máš auto a peníze-jo, budeš mě obletovat a obdivovat-jo! Tak pojď ke mně, bejby...To bylo samozřejmě hodně nadnesený, ale snad každej pochopí, co tím chci říct...
Většina z nás se obklopuje lidmi, kteří jsou nám svým způsobem podobní, máme společné názory, zájmy...To je běžná věc a proto se teď zaměřím spíš na lidi, kteří se pohybují kolem mě. je jasný, že ani ti by mi možná nedali úplně za pravdu, ale na tom nezáleží. Budu sice psát v první osobě, protože na blogu je člověk tak trochu "jájínek"...Ale...No...Takže...:-)
Myslím si, že člověk jako druh je předurčen k životu v páru. Někteří z nás si to neradi připouští, ale je to tak. Jak s radostí vykrádám mistra Hemingwaye: "žádný člověk není ostrov sám pro sebe" Já mám například to štěstí, že žiju na souostroví, kde je několik ostrůvků blizoučko sebe a svítí nad námi slavný souhvězdí. Se sousedkama si vzájemně pomáháme, milujem jedna druhou, navštěvujeme se, pomáháme si, když přijde nějaká nečekaná katastrofa, budujem novou kulturu...Možná trochu přeháním, ale kdo mě zná, ten ví, že mluvím o "Hvězdném týmu"...Ale nejsou to jen ony, mám i jiné úžasné přátele(tady bych ráda zdůraznila, že odlišuju pojmy "přítel" a "kamarád", i když o všech běžně mluvím jako o kamarádech, protože "moje nejlepší přítelkyně" zní zkrátka podivně :-P) a děkuju jim za to, že jsou....Uf, nějak jsem se nechala zavalit sentimentem a odklonila jsem se od tématu... Píšu přece o tom typu lásky, který Vám přátelé dát nemůžou.
Teď tu popíšu ryze subjektivní pocity, myslím, že každej z nás zkrátka věci prožívá jinak, tak se nebouřete, že "tak to není". Ale s přáteli nemívám motýlky v briše, necítím násládlý těžký vůně, co mi zatěmňujou mysl, nebloudím ružovým oparem, pocit bezpečí mi sice dávájí...ale je úplně jinej...Jinej v tom, že jen pocit bezpečí, kterej se objeví, když jsem s někým koho ehm nebudu psát miluju, ale jo, budu...Přece píšu o lásce...takže koho miluju, je jedinečnej v tom, že jen tenhle pocit mě chrání před zklamáním z lásky...Ehm, snad mě chápete. Trochu ujetý, že jo? Ale tak nějak to prostě mám a chápu. I když to tu popisuju ryze hypoteticky, protože něco podobnýho jsem ve svým "dospěláckým" životě zatím nezažila.
Tím se dostáváme k té smutné části. Jak se to stane, že člověk prostě nemůže najít ten správnej dílek puzzle? Sakryš...koukám, že jsem se nějak moc rozespala a pořádná myšlenka zatím nikde...Stejně si nedělám nadějě, že by to někdo vůbec četl, tak se tady omluvím s tím, že se fakt musím jít učit a tenhle článek se snad velmi velmi brzy dočká pokračování...Protože tuhle úvahu prostě chci dovést ke zdárnému konci, je to taková citovka :-) tak zatíííím